Skip to main content
blog1onetwo

CESTA NA B7

By 21. 10. 2021November 8th, 2023No Comments

BLOG

CESTA NA BESKYDSKOU 7

Tým Good Move (Adriana)

8.11. 2023

Klient k nám do Good Move přišel s problémy, které příliš nevyčnívaly nad ostatní. Co ho však odlišovalo, byla zvídavost, touha po porozumění, a především píle a svědomitost. Záhy po první návštěvě se z něj stal náš štamgast a spolu s Oldou velmi intenzivně pracovali na cíli, který měl Klient už dlouho před sebou – i přes nepříznivý stav jeho pohybového systému zdolat závod Beskydská sedmička neboli B7.

Klienta jsme poprosili o zodpovězení pár otázek, které by nám pomohlo v upřesnění detailů v námi vytvořeném textu, ale jeho odpovědi byly natolik povedené, že jsme je nemohli v textu jen tak parafrázovat. Představujeme Vám tedy jeho příběh formou rozhovoru a snad záhy pochopíte, proč jsme ze spolupráce s ním nadšeni i my a proč nás jeho pravidelná přítomnost v Good Move vždy potěší.

Mohl byste na úvod popsat Vaši osobní anamnézu? Ani ne tak pouhý výčet diagnóz, ale spíš nás zajímá Váš příběh, až do doby, než jste k nám přišel?

Když se zamyslím, tak vždy oceňuji, že jsem mohl zažít dětskou radost z běhání po sídlišti a zahradě až do své puberty. Ač jsem nikdy nebyl součástí nějakého sportovního oddílu, pohybu jsem měl vcelku hodně díky pestrému dětství. Jelikož jsem ale kluk od počítačů, střední školu jsem hodně trávil budováním vlastních projektů, programováním a pohybu bylo méně. Při studiu v Brně jsem ale vždy rád chodil, byl jsem nepřítelem MHD a když to šlo, šel jsem raději hodinu pěšky než 15 minut šalinou. Během studia na vysoké jsem začal běhat a běhal jsem 4 roky v kombinaci občasné turistiky v Beskydech. Měl jsem za sebou i nějaké hobby závody typu půlmaratonu nebo různých desítek. Dost mě to bavilo. Po 4 letech při přípravě na štafetový běžecký závod jsem prodělal své první zranění, kdy mě začalo bolet levé koleno. Tehdy jsem poprvé vyhledal fyzioterapeuta, kde bylo mým cílem do budoucna předejít dalším zraněním a pomoct mi zlepšit mé pohybové návyky. Bral jsem to jako investici do vlastní budoucnosti.

Jeden den jsem vstal po túře v Beskydech, začal mě bolet vnitřní stehenní sval a naprosto odpadla funkční stabilizace čéšky. Češka neseděla, schody nebo prudší kopce pro mě byly tehdy výzva. Mně bylo 27 let a ten rok jsem měl svou první registraci s kamarádem na B7 a start měl být za 4 měsíce. Tehdy jsem věřil, že se to za pár dnů vrátí zpět, ale to jsem nevěděl, že člověk míní, život mění. První rok jsem nebyl schopen ujít víc než 5 kilometrů za den bez diskomfortu nebo bolesti. Během prvního roku jsem se potkal se 4 ortopedy a každý mi dal odlišnou diagnózu, ale v zásadě se všichni shodli, že struktura kolene je v pořádku. Byl to hrozný rok a někdy říkám, že od té doby jsem si začal uvědomovat svou lidskou smrtelnost, protože do té doby jsem si připadal, že zvládnu všechno. Největší frustraci mi přineslo vidět, že mí vrstevníci mohou sportovat, pohyb jim nedělá problém a já vlastně stále nechápal, proč se mi děje, co se děje a co bych s tím mohl dělat.

Po roce jsem našel ortopeda v Olomouci, který mě správně navedl a doporučil mi šikovného fyzioterapeuta. Jak rád dělám věci intenzivně, někdy až neortodoxně, domluvil jsem se s ním na intenzivní společné práci. Pronajal jsem si v Olomouci ubytování na prvních 14 dnů a 2x denně jsem s ním cvičil, a přitom pracoval z food zóny v nedalekém obchodním domě v mezi jednotlivými terapiemi ráno a odpoledne. Nakonec jsem si takhle pronajímal ubytování každý týden po dobu půl roku, abychom spolu intenzivně cvičili, a úsilí se vyplatilo. Po půl roce jsem byl schopen začít dělat turistiku zpět, užívat si zase chůzi. Nakonec jsme společně zdolali nejvyšší vrchol Beskyd, Lysou horu, kde jsme chtěli vidět výsledek společné práce a stali se tam i kamarády.

Když se ještě vrátím v čase, měsíc po problémech s kolenem a čéškou se u mě objevily tehdy i záhadné parestezie v ploskách nohou a ztratil jsem čití v části pravého palce. Podle neuroložky a provedených vyšetřeních nebyla nalezena příčina a tyto parestezie mě občasně provázely až do minulého roku, kdy jsem jednoho dne ztratil čití v další části nohy. Později opětovné vyšetření ukázalo, že příčinou bude pravděpodobně útlak nervu v bederní části páteře. Vlivem tohoto nálezu jsem se pak rozhodl podstoupit komplexní vyšetření v CPMPK, kde mi objevili na rentgenu, že mé kyčle nejsou zrovna optimální a identifikovali, co bych měl zlepšit a na čem začít pracovat.

Na základě těchto informaci jsem si pak postavil vlastní plán, s kým začít pracovat a jelikož můj kamarád fyzioterapeut z Olomouce v tu dobu omylem navštívil kurz s Oldou Chramostou v Good Move a velmi ho poté chválil, tak jsem se dozvěděl o něm a díky téhle pozitivní referenci a dalších informací jsem se rozhodl v lednu zkusit společně spolupracovat.

Pojďme se rychle zastavit u závodu B7, proč zrovna tento závod Beskydská sedmička? Dal jste si to jako pomyslný cíl cesty ke zbavení se Vašich bolestí?

Jsem z Beskyd. B7 jsem vždy vnímal jako zajímavou akci, a dokonce jsem někdy pozoroval a povzbuzoval účastníky na trati, ale vždy jsem měl ohromný respekt k té trase, a přitom cítil velkou zvědavost. Když jsem musel přestat s běháním a prakticky každý sport nebo delší pohyb pro mě byl nepříjemný, B7 bylo to poslední, o čem jsem přemýšlel. Když jsme intenzivně pracovali s fyzioterapeutem v Olomouci, náš první cíl byl, že společně vylezeme na nejvyšší horu Beskyd, Lysou horu. To se povedlo po 7 měsících spolupráce. Pamatuji si, že jsme se někdy bavili o B7, ale vždy v té rovině, jak bláznivý závod to svou náročností je. Jak se ale postupem času a intenzivní práce pro mě pohyb stal radostí a tělo mi vysílalo pozitivní zpětnou vazbu, mohl jsem chodit více do hor a delší pochody.

1.11.2022 jsem koupil startovné pro dvě osoby a ač jsem se pak v dalších měsících dozvěděl, že mé kyčle nejsou v úplně optimální formě a že záhadné parestézie jdou od zad, i přesto jsem to bral pořád tak, že B7 půjdu jen za předpokladu, že budu mít důstojnou formu a dostatečnou přípravu za sebou a pokud by mi tělo vysílalo negativní signály, pak bych B7 neabsolvoval. Každopádně někde v hloubi mě lákala a motivovala touha uzavřít pětiletý cyklus jako příjemnou satisfakci, kdy jsem si po prvním pokusu účastnit se B7 musel odpracovat dlouhou cestu až sem. Nakonec, jak bude popsáno níže, jsem B7 mohl absolvovat a s fyzioterapeutem z Olomouce, mým pozdějším kamarádem, jsme to nakonec absolvovali společně:)

Popisoval jste, že jste se nakonec dostal až k Oldovi. Co Vás přimělo řešit to tímto způsobem a jaké byly Vaše první dojmy z používané metody i z něj samotného?

Myslím, že jsme na sebe udělali první dojem oboustranně. 🙂 Rád věci dělám pořádně, a proto mi i Olda při prvním setkání řekl, že je na můj příběh zvědavý, protože jsem přes rezervační systém zarezervoval velmi intenzivně termíny na tři měsíce dopředu, aniž by mě vůbec viděl. 🙂 Každopádně můj první dojem. Znal jsem DNS a rád jsem podle DNS vždy cvičil. Líbilo se mi, že aniž bych mu dával do ruky “papíry od doktora”, tak si dokázal udělat velmi dobrou diagnostiku. Když to srovnám s jinými lidmi, s kterými jsem v minulosti cvičil, ti to vždy vnímali tak, že mě třeba při dřepu prostě táhnou třísla a strukturu neřešili. To byl první důležitý signál pro mě, že tady budou schopnosti pozorování jiné. Navíc se snažím věcem rozumět i se svými omezenými znalostmi, takže jsem velmi první tréninky oceňoval, když jsem si mohl připadat jak kurzista, kterému je vysvětlována problematika na mém vlastním těle.

Moje filozofie je, že chci lépe rozumět svému tělu a jak ho správně používat. To, jak se můžu o svém těle takto učit je pro mě jedna z věcí, která mě dost baví a motivuje. A taky jsem upřímně dost zvědavý, kam člověk vytrvalou a intenzivní prací může různé schopnosti posunout, ač zcela chápu, že tam vždy na konci někde čeká limit.

Kdy zhruba došlo k prvnímu zlepšení, kdy jste měl první pocit, že to celé funguje? V čem Vám vývoj zlepšování dělal největší radost?

První progres jsem začal vnímat po prvním měsíci. Nejvíc jsem změnu poznal na vnímání práce se středem těla, na své postuře a celkové propriocepci (čití svého těla). Projevilo se to i tak, že jsem při delších pochodech testoval způsoby, jak si třeba v průběhu chůze znovu aktivovat střed těla a tím třeba se okamžitě zbavit únavy v adduktorech (přitahovačích), které měly tendenci někdy nepříjemně táhnout. Příjemné také bylo vidět, jak mi rostla výdrž v různých pozicích a kvalita provedení. U silového tréninku pak nejlepším feedbackem bylo zvyšování počtu opakování a váhy při jednotlivých cvičeních. Asi největší radost jsem měl, když jsem viděl, že dokážu udělat i shyb s vlastní váhou těla, který byl zpočátku pro mě velmi obtížný.

Jak vlastně probíhala celá Vaše příprava na B7, kromě cvičení v Good Move? Předpokládáme chůze, přidal jste ještě něco?

Byl pouze fyziofitness podle DNS, pak občasná práce s fyzioterapeuty na bázi DNS a vlastní příprava. Vlastní příprava se skládala na základě znalosti trasy v postupném zvyšování objemu nachozených kilometrů v horách a nastoupaných metrů převýšení. Intenzitu jsem v horách trénoval chůzi do sjezdovky. V horách jsem používal trekové hůlky. Před každým výletem do hor jsem si udělal vždy domluvenou “aktivační rutinu” několika cvičení, u které jsem pozoroval, že tělo pak výrazně lépe funguje v zátěži. Po fyzické aktivitě jsme pak přidával protahovací cvičení a cvičení pro “uhlazení proběhlé aktivity” na bázi DNS. Před B7 jsem pak měl 2 větší testovací pochody s měsíčním rozestupem, abychom sbírali feedback těla. Jeden 50 km dlouhý a druhý 67 km dlouhý. Pracovní dny jsem trénoval 2-3x s Oldou v Praze, o víkendu pak v Beskydech. Poslední dva týdny před startem jsem zapojil i mentální přípravu, kdy jsem si snažil uvědomit svou motivaci, snažil se myslet pouze na věci, které dokážu kontrolovat a na přítomnost. Zároveň jsem si představoval imaginárně průchod cílem, jak se budu v tu chvíli cítit a aplikoval i další techniky.

Pojďte nám nyní, prosím, popsat průběh závodu a Vaše zhodnocení. Především nás zajímá dojem z Vaší fyzické/zdravotní připravenosti.

Na startu závodu jsem i přes značnou nervozitu věděl, že mám natrénováno a nejlepší formu za svůj dosavadní život. Trasu jsem znal prakticky celou, Beskydy jsou mé domovské hory. Otázka byla, jak bude tělo reagovat na spánkovou deprivaci, případné změny teplot v noci, kdy v údolí je jiná teplota než na vrcholech nebo kdyby bylo deštivo.

Po startu prvních 5 km před prvním kopcem jsem nikam nespěchal, věděl jsem, že je to ideální příležitost se rozehřát a úmyslně jsem se postavil spíš do zadní části startovního pole. V prvním prudkém stoupání jsem viděl ve srovnání s ostatními, že můj trénink se vyplatil, a to mi dalo dost klidu do dalších kilometrů. Na prvním vrcholu začalo silně pršet a trasa se změnila v technicky náročnou, klouzavé bláto apod. Při sestupu mě začal lehce tahat úpon u kotníku, ale tady jsem využil jednu z věcí, kterou mi práce s Oldou dala, zvýšenou propriocepci vlastního těla a souhry pohybu, takže jsem si trochu hrál s došlapem, snažil si uvědomit své pohybové vzory a bolest po chvíli kompletně zmizela. Když jsem například dále na trase cítil, že mě třeba táhne vnitřní strana stehna od třísel, věděl jsem, že mi stačí víc natlakovat břicho, aktivovat střed těla a že diskomfort zmizí, protože přesně tyhle situace jsme i trénoval v tréninku a našel jsem si techniky, jak vědomě pracovat se svým tělem, když někde vznikne diskomfort.

První větší krize přišla na 40. km, ale od žaludku. Tělo nechtělo přijímat další cukry. Naštěstí jsem na to byl připraven zásobou slaných snacků a jelikož nejvíce jsem měl natrénováno na Lysé hoře a krize přišla přesně pod Lysou horou, tím, že tam znám každý kámen, jsem si neskutečně mentálně odpočinul a nemusel vnímat vůbec trasu a krize byla zažehnána.

Další krize pak přišla na 80. km, kdy už mě táhl pravděpodobně IT band na levém koleni a z kopce dolů koleno bolestivě táhlo. Naštěstí jsem věděl, o co jde a nebyl to problém, protože na rovině se to vždy zklidnilo. Na 90. km se stejné místo ozvalo i na druhém koleni, ale cíl už byl tak blízko, že jsem věřil, že když smolně nezakopnu o nějaký kámen, tak už dojdu úspěšně do cíle.

Po průchodu cílem jsem byl pyšný na to, co mé tělo zvládlo, a hlavně jak důstojně to zvládlo. Někdy po B7 vidíte, jak lidé sdílejí fotky s berlemi a mají různá zranění apod. Já takhle nikdy dopadnout nechtěl, hodnotil bych to jako neúspěch a neúctu ke svému tělu, a proto jsem byl maximálně zodpovědný a věnoval přípravě ohromné množství času a energie. Mým cílem bylo druhý den vstát a cítit se dobře, být schopen se jít projít. A to se povedlo. Navíc když se mě Olda ptal specificky na kyčle, zhodnotil jsem to tak, že z mého pohledu se kyčle nezúčastnily závodu. Vůbec jsem o nich nevěděl. Taky musím ocenit, jakým způsobem fungoval můj střed těla, který fungoval velmi dobře a užíval jsem si to.

Pojďte na závěr zpětně okomentovat celý ten třičtvrtě rok intenzivní práce v Good Move, co Vám spolupráce s Oldou a DNS ukázala? Případně je něco, co vám také vzala? 🙂

Práce s Oldou mě nepřestává bavit a považuji ji za jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem udělal. Za ty roky jsem absolvoval různé metody cvičení, cvičil i s kondičním trenérem v minulosti apod. a vždy jsem měl pocit, že by to mohlo jít dělat výrazně lépe, a to mi vytvářelo neklid. Neklid v tom, že nevyužívám plný potenciál a že to lze dělat lépe. S Oldou se to změnilo. Cítím vnitřní klid v tom, že už nemám potřebu hledat nebo přemýšlet o tom, zda někde existuje něco lepšího, protože jsem to podle mě už našel.

Když pominu, že za těch 9 měsíců vidím, že dokážu při cvičení věci, které jsem dřív nedokázal, tak hlavně nejvíc oceňuji, že se od Oldy učím, jak pracovat se svým vlastním tělem, jak mu porozumět a jak ho efektivně používat a on mi naopak se zápalem své znalosti předává v pro mě stravitelné formě. Navíc mě enormně baví společně experimentovat a sledovat, jaký feedback nám moje tělo dá. Cvičení mi přineslo taky zvýšenou propriocepci, kdy výrazně více vnímám signály těla během pohybu a dokážu podle nich lépe tělo tak okamžitě korigovat, abych se cítil komfortněji nebo předcházel nekomfortu. Zvýšená propriocepce je zároveň ale i určitým prokletím, protože díky lepšímu vnímání taky vnímám své deficity a to vás někdy dokáže lehce frustrovat, ale v konečném součtu je to rozhodně benefit.

Nakonec jsem stejně nejvíce zvědavý, kam až dokážeme mé tělo a mé pohybové návyky posunout. Co se nového dozvíme o tom, jak mé tělo reaguje na různé podněty, jak ještě lépe se naučím své tělo vnímat a být sobě tak trochu vlastním terapeutem a jakým způsobem porostou další schopnosti Oldy. Těším se na to.

Leave a Reply

six − three =